Tenhle bloček patří pražské manga - anime - Nippon otaku!!!
#> REKLAMY A TAK-tady - SB můžou všude :)
#> CHCETE BÝT SB-tady
#> KLUB PRO OTAKU :3-tady
#> Aktuální bleskovka-tady

A jinak doufám že líbí můj blog ^_^ mno, snažim se, aby se vám líbil ;)

Prosím prosím hlasujte pro mě →→→→TADY←←←← :33

My infinite dream - part 1

26. července 2009 v 16:36 | Bianca ^_^ |  Moje tvorba
Mno tak jsem nějak začala vymýšlet new příběh, jestli si bude chtít něco z toho zkopírovat (což asi dost těžko) ta tam dejte laskavě ZDROJ!!! Protože tenhle příběh je něco trochu jinýho než obvykle píšu... mno samy snad poznáte o co jde :D je to první část... Pod perexem..!↓↓↓↓ Je to trochu pitomost, já wim, ale kdyžtak napište co je tam divný a opravim :D (neni to pravdivý, jenom z části...chci tomu dát dramatičnost, ale já to píšu z hlavy rovnou sem, tak nikdy nwm o čem to bude příště, protože to nemam vůbec vymyšlený...!)


Je krásný slunečný den, v Japonsku zrovna kvetou třešně, a já sedím po jednou z nich... Jenom sedím a jím svůj oběd, kterým je sushi. Lehce fouká vítr a schazuje lístky květů z třešně na mě. Sedím v jedné z krásných zahrad, s bublajícím potůčkem a vším co se v tradičních zahradách nachází... Tráva je krásně zelená a sestřihaná rovnoměrně. Když v tom klidu jsou zničehonic slyšet kroky po tenké kamenité cestičce. Blíží se kdosy z domu poblíž. Ten dům je velký a nevypadá ž se v něm žije, spíš jako kanceláře nebo firemní sídlo. Ten člověk přijde, je to muž, který se ptá jestli si může přisednout, já řeknu ano a dál jen poslouchám zvuky této krásné zahrady a vnímám krásně barevně sladěnou floru v mém okolí. Pomalu usínám, ale v tom mě probudí další muž co se zde nečekaně a z mé strany nevšimnutě objevil. ,,Už pomalu končí pauza na oběd, za chvíli byste měli jít oba dovnitř!´´ řekl klidným tónem a sednul si taky pod tu mohutnou třešeň, kam jsme se vešli všichni tři. Já jsem jen rychle dojedla svůj oběd a už se zvedala, ale moc se mi z toho krásného místa nechtělo. V tu dobu se zvedal i ten první muž, který rychle dojedl své ramen. Šli jsme společně do té velké budovy. Hned u vchodu dovnitř ke mě přišla nějaká žena a řikala: ,,Jo už jsi tu! Hele to anime bylo schválený, gratuluju! A možná tě i povýšej, šéf si tě nějak oblíbil!´´ Já jsem jen odvětila: ,,Ahhh... Domo atigato gozaimashta!!! Sore wa... sugoi des!!´´ - pak jsem šla plná radosti dál, ten muž šel pořád za mnou... Šli jsme do stejné místnosti, v které bylo tak 5 lidí. Všichni když mě vyděli tak mi s úsměvem gratulovali a byli rádi... V tom jsem slyšela nějaké divné zvuky.. túút! túút! túú! - a najednou se vše rozplinulo, vzbudila jsem se do dalšího dne. Vstala jsem a pořád myslela na to, co se mi zdálo... takový byl přibližně život jaký si přeji.
Venku pršelo a déšť jen zvučil o okna. Pomalu jsem se probouzela. Šla jsem do koupelny, nasnídat se a všechny věci co dělám po ránu. Celou dobu jsem musela myslet na to co se mi zdálo. Připravila jsem si ještě věci do školy a hned zvonil zvonek. Jako skoro každé ráno pro mě přišla Lenka. Vzala jsem si tašku, pohladila kočku, vzala klíče, zařvala čau a šla jsem. Když jsem stála ve výtahu a jen tupě zírala za jízdy do zrcadla, pořád jsem byla duchem mimo... mimo ve svém snu. V duchu jsem si řikala, žemi je teprve 13, než se do Japonska dostanu bude to ještě trvat, ale byla jsem odhodlanější než dřív. Výtah zastavil. Ještě chvíli jsem tam stála, ale pak jsem se probrala a šla. Lenku už trochu znuděná stála u dveří opíající se o zeď. Odemkla jsem a šla.
Dostali jsme se do školy, což je jen kus od našeho paneláku. Ve škole jako vždy nuda, kreslila jsem si a psala po lavici, koukala z okna a vyčkávala konec dne... Chvílema jsem se znuděně koukala po lidech ze třídy, co dělají... KoKonečně zvonila na poslední hodinu. Byl už pátek, jako vždy už nikdo nevnímal, ani učitel... koukala jsem se po lidech, ale nevěděla že i někteří koukají po mě, všímala jsem si jenom lidí přede mnou a co dělají, někdy zavadil jejich pohled i na mě, toho jsem si vždy všimla a otočila se, ale tou dobou jsem byla pořád mimo. Koukalo se na mě víc lidí než jsem si myslela. Kreslila jsem po lavici nápis ttebayo, když v tom začalo pršet silněji než předtím. Zahřmělo a všichni se rychle podívali z okna. Ta rána byla neobvykle silná, blesk musel udeřit někam blízko. Mě to tak nějak probudilo a už jsem začala víc vnímat. Podívala jsem se na hodinky a vyučování mělo končit až za třicet minut, takže uběhlo jenom patnáct minut... Déšť zesiloval natolik, že to i vypadalo na problémy dostat se domů, ale mě deště nevaděj, ani bouřky, protože já jsem jiná než ostatní... něco je ve mě jiného, mam vlastní představi a svou mysl a svou víry a názory... ty se od ostatních lidí liší celkem dost, moje myšlenky jsou na věci, o kterých moc lidí v tomhle věku neuvažuje. Aspoň ne moc lidí které znám. Oni uvažujou jestli je tamten balí, co si mají koupit, proč mají takové rodiče a tak. Na tohle už já nemyslím. Já jsem z anime pochytila víru v nadpřirozeno, takže jsem proto byla myšlenkami v této fázy.
Najednou se nějak zatáhlo víc než předtím a déšť pořád zesiloval. I blesků a hromů přibívalo. Zrovna jsem kreslila zase po lavici, tentokrát nějaké znaky, které jsem sama neznala, jenom věděla jak vypadají. Když se mě Zuzka zeptala co to je, nějak jsem nevěděla. Zapoměla jsem co to znamená. Trochu zmatená jsem zase začala kreslit, tentokrát jsem kreslila Kakashiho. Z týbouřky jsem měla divný pocit... Ve škole jsme seděli a dělali to samé jako vždycky... párkrát jsem prožila deja vu, když jsem dělala různé věci, ale to se mi stává pořád. Měla jsem pocit ticha před bouří... jako by se teprve teď mlo stát to hlavní... V myšlenkách jsem teď byla v Japonsku, a tvořila anime. Zazvonilo. Očekávaný konec hodiny nadešel. Předtím než zazvonilo jsem si myslela že to je to ticho před bouří, myšleno jako ticho před zvoněním, ale ten pocit nepřestával. Všichni jako vždy vyběhli ven, jenom já jsem čekala na Elišku, která je jako vždy mezi posledními. Hodila jsem tašku do šatny, na místo jako vždycky (ikdyž je potom někde úplně jinde). Fronta byla menší než jsem čekala, pomalu jsem se dostala k okýnku a dostala svoje jídlo, kterým byla čína. Venku pořád pršelo víc a víc a celkově ta bouřka neustávala ale přibývala. V jídelně vypadla elektřina. Všichni rychle dojídala a odnášeli nádobí. I já. Eliška mi řekla že pro ní přijede máma, takže se mnou nepůjde. Domů jsem měla jít sama, ale to mi nevadilo. Našla jsem v šatně svojí tašku, vzala si mikinu, obula se, nandala kapucu, vyndala sluchátka s MP3 a vydala se na cestu domů.

-----POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ :)----


Mno pro teď to stačí, ale brzo budu psát pokračování ;)
Je to trochu dlouhý, já wim, ale mě bawí psát story :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Vypadá to, že jste svým pohledem došli až sem, to je dobře! Doufám že se vám tady líbí! A doufám že se tady znova stavíte :3

Locations of visitors to this page